Mezi českými autory dnes jen málokdo může co do širokosti záběru a originality soutěžit s biologem, filosofem přírodních věd, esejistou a spisovatelem Stanislavem Komárkem. Neznám jiného autora, jehož úvahy by podněcovaly oborově tak široký okruh čtenářů. Ostatně o tom, jak odlišná periodika jeho knihy recenzují, je možné se přesvědčit na jeho osobních internetových stránkách.

Na obálce knihy Sloupoví, aneb, Postila, která letos Komárkovi vyšla v nakladatelství Dokořán, je autor s nadsázkou znázorněn jako středověký magistr, podávající výklad či kázání svým oddaným žákům. Nevím, zdali je to náhoda, ale po mnoha letech, kdy Komárek vytrvale publikovat eseje v nejrůznějších periodicích, které pak vycházely v samostatných svazcích (jedním z jich je i svazek Sloupoví), nyní autor přistupuje nejen k širší sebeprezentaci na zmiňovaných internetových stránkách, ale také ke koncipování knih vnitřně více ucelených. Jako by se snažil coby opravdový guru uspořádat své učení a podat ho svým následovníkům v kompaktnější formě. Platí to především o jeho nedávno vyšlé knize Příroda a kultura, svět jevů a svět interpretací. Je to sice už druhé vydání, ale oproti vydání prvnímu je značně rozšířené. Přidána je třeba nevelká závěrečná kapitola, která je ovšem v kontextu Komárkových textů vyjimečně ideologicky průrazná a jednoznačná. Komárek zde shrnuje hlavní poselství této knihy, totiž že zdroj naší i přírodní kreativity je tentýž a spolu se zvířaty a rostlinami jsme příslušníky téhož řádu, který má v našem případě poněkud specifickou podobu. Dodává k tomu, že i když se z prezentovaného pohledu na věc nedá udělat dobově obvyklý masmediální slogan, jeví se vposledku jako jediný „rozumný“. S velkou mírou nadsázky bychom mohli připojit, že u Stanislava Komárka tak dochází k témuž procesu systemizace, který popisuje v kapitole o Nauce a jejích nositelích. Hned ale spěchám dodat, že těžko můžeme jeho myšlenky označit přímo za systém, což myslím jako pochvalu. A při všem, co autor píše a hlásá, si je stále vědomý toho, že jedním ze základů úspěchu člověka jako druhu je jeho schopnost „zpochybnit sebe sama“.

Čtenář najde v knize Příroda a kultura všechna oblíbená témata Komárkových esejů i typický způsob vidění světa. Dobrou ukázkou je text z jedné z jeho předchozích knih, kde napsal, že „propojení věcí polárně extrémních je chápáno jako zdroj energií v myšlení magickém i vědeckém – první spojuje třeba hostii a ropuchu s cílem získat ,mocné kouzlo‘, druhé propojuje například kovy s velkými rozdíly v elektroafinitě za účelem vzniku elektrických článků“. Tím zároveň vyjádřil, v čem spočívá až uhrančivá síla jeho textů, zakotvená už v rovině jeho originálního stylu. Jde ale zároveň i o specifický způsob vidění světa, který na jedné straně k sobě přiřazuje velmi vzdálené póly, na straně druhé citlivě vnímá umělé a násilné rozpojování těch složek, které by měly zůstat pospolu a v rozvováze. Výstižně tak Komárek dnešní svět charakterizuje třeba tak, že jeho nebezpečný pól se odstěhoval do adrenalinových sportů a motorismu, ten bezpečný naopak do pojišťovnictví a sociálního státu. Někdy je ovšem toto vyhledávání polarizací poněkud umělé a přehnané - třeba když tvrdí, že zájem o historii se dnes rozdělil do myticko-pseudohistorických filmů a historických nauk, nepředstírajících už zájem o nic jiného, než jsou texty. S tím sice zásadně nesouhlasím, ale přehánění a básnická zkratka k žánru eseje patří a autor na ně má plné právo. Natožpak guru.